SHOW-YA

Proces emancipace japonské hudební scény, bublající nějaký rok pod povrchem, přinesl jeden ze svých nejsladších plodů v polovině osmdesátých let. Právě v té době prorazila na výsluní pětičlenná hardrocková dívčí formace s úderným názvem Show-Ya (しょーや; Shōya). Řada jejich písní patří do zlatého fondu japonského rocku a metalu, z něhož čerpají i nastupující generace hudebníků  a  hudebnic.  Zakládající  zpěvačka  kapely, Keiko  TERADA (寺田恵子),  patří  dodnes k nejvýznamnějším postavám japonské hudební scény.

Vznik Show-Ya je datován rokem 1982. Kapelu  založila Keiko TERADA a klávesistka Miki "Capitain" NAKAMURA za účelem účasti v hudební soutěži East West Grand Prix. Kapela zvítezila a získala kontrakt se společností TOSHIBA EMI. Po dvou letech byla původní kytaristka Mitsuko NUMATA vystřídána Miki "Sun-Go" IGARASHI, čímž byla zkompletována konečná sestava kapely, do níž patří ještě basistka Satomi SENBA a bubenice Miki "Mittan" TSUNODA. 

Debutové album "Masquerade Show" z roku 1985 bylo po natočení v Japonsku mixováno ve slavném studiu Abbey Road v Londýně, stejně jako o rok později album "Queendom". Ve stejném roce kapela stihla vydat ještě třetí, také čistě autorské album "Ways". Rok 1987 znamenal významný průlom pro Show-Ya. Manažerské otěže uchopil do rukou zkušený Yasushi AKIMOTO, díky němuž popularita kapely značně narostla a který zorganizoval první národní turné "Date Line". Akimoto je také autorem všech textů na čtvrtém albu "Trade Last", které vyšlo v únoru 1987. Listopadové album "Immigration", opět s velkým podílem Akimotových textů, bylo mixováno v Los Angeles.

Živý záznam písně Mizu no naka no toubousha z Date Line tour. Tuto poněkud šílenou vizuální stylizaci Keiko naštěstí záhy opustila ve prospěch poněkud rockověji působícího oblečení a dlouhé promelírované hřívy, která zůstává jejím poznávacím znamením dodnes. 

Rok 1987 se stal také počátkem mimořádně významné události, jejíž dopad na japonskou populární hudební scénu se dá jen stěží docenit. V tomto roce uspořádala kapela Show-Ya první ročník hudebního festivalu "Naon no Yaon", určený pro ženské muzikantky a kapely. Festival se konal pravidelně mezi lety 1987 a 1991, poté v roce 1999, 2008 a dále pravidelně od roku 2013. Festival je skutečným svátkem a výkladní skříní pro příznivce japonské ženské hudby.

V roce 1988 kapela  poprvé koncertovala  na  americké  půdě - v Hollywoodském Roxy Theatre.  V tomto roce také vychází album "Glamour" produkované opět Andy Johnsonem. Většina písní je tentokrát z pera členek kapely. Zvuk obou "amerických" alb je silně ovlivněn glam metalovou vlnou druhé poloviny 80. let - Mötley Crüe (Girls, girls, girls), Def Leppard (Hysteria), Bon Jovi (Slippery when wet) se řadí do podobné kategorie.


Rok 1989 přinesl sedmé, nejúspěšnější studiové album kapely - "Outerlimits". Písně "Genkai Lovers" a "Watashi wa Arashi" patří nejen mezi největší hity kapely, ale i do zlatého fondu světového heavy metalu. Kapela vyprodává velké stadiony včetně Budokan arény a vydává se na světové turné, které zahrnuje Londýn, Moskvu, Mexico City a Los Angeles.

Na úspěch "Outerlimits" navázala Show-ya dalším velmi podařeným albem "Hard Way". Stejně jako u předchozího alba jsou písně plodem spolupráce textaře Yoshihiko Andō a členek kapely,  které složily hudbu. Nahrávání proběhlo v Los Angeles pod taktovkou Beau Hilla (Alice Cooper, Europe). Pro "Hard Way" si kapela vytvořila i vlastní aranže písní. V Japonsku kapela dosáhla v této vrcholu popularity; v USA se ale přes veškerou snahu managementu nepodařil zásadní komerční průlom.

Koncertní akustická verze  "Blue Rose Blues" patří k vrcholným bodům koncertu "Hard Way tour". 

V roce 1991 Keiko Terada opouští kapelu a vydává se na sólovou dráhu; jejím motivem je příliš mainstreamová orientace  kapely.  Novým hlasem kapely  se stává  japonsko-americká  zpěvačka Steffanie Borges. Následující  rok rozvázala s kapelou manažerskou smlouvu firma Masters, spolupráci ukončila i nahrávací společnost EMI Japan. Show-Ya nicméně pokračovala v činnosti. Velkou devizou Steffanie byla velmi dobrá angličtina stejně jako japonština; na škodu nebyl ani její atraktivní vzhled, který kapele přitáhl nové fanoušky. Kapela stále aktivně vystupovala, jistou dobu působila v USA, s nijak oslnivým úspěchem. V roce 1995 vychází album "Touch the Sun", které ale sklidilo velmi vlažnou kritiku. 

Steffanie opouští kapelu v roce 1996, její místo obsazuje zpěvačka Yoshino. V roce 1998 vychází minialbum "This My Way". Úvodní píseň se svým názvem - Blowin' You Tonight - zapisuje nesmazatelným písmem do historie rock and rollu; po hudební stránce je album lehce nadprůměrné. Kapelu už ale zachránit nedokáže a téhož roku Show-Ya ohlašuje definitivní rozchod. Každá ze členek se i nadále věnuje hudbě. 

V roce 2005 Show-Ya vstává z mrtvých v původní sestavě s Keiko Teradou. Jejich aktivity se soustředí na živá vystoupení, v roce 2012 ale vychází i nové studiové album "Genuine Diamond". Na písních kapela opět spolupracovala s Yoshihiko Andō. Zatím poslední původní album, "Progress", vyšlo v roce 2015 a vše nasvědčuje tomu, že tyhle dámy ani po více než třiceti letech ještě neřekly své poslední slovo.

Žádný koncert Show-Ya se nemůže obejít bez ikonické  písně  Genkai  Lovers; zde  na  záznamu z obrodového koncertu z roku 2005.


© 2016 Václav Benedikt
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky