Něco úvodem

Na japonskou hudbu jsem poprvé narazil koncem roku 2015, kdy jsem začal s prvními pokusy o zvládnutí japonštiny. Netrvalo dlouho, než jsem si rozklikl jeden z mnoha bannerů, které začínajícímu studentovi odkazují na různé aspekty populární japonské kultury, a před mým užaslým zrakem a sluchem se rozprostřela fantastická přehlídka neznámé hudební produkce, shrnovaná někdy pod vágní termín J-POP, ve skutečnosti však velice různorodá a těžko škatulkovatelná. V prvním okamžiku mě uchvátila hlavně vizuální stránka klipů (co k tomu říct - rád se dívám na hezké holky :) ), ale rychle jsem zjistil, že spousta té hudby se dá velmi dobře poslouchat jen tak, bez videa a jazyková bariéra vlastně není až tak důležitá. Postupem času jsem získal dojem, že tahle hudba stojí za to, aby se o ní vědělo i u nás, a proto vznikly tyto stránky.


Současný asijský pop / rock se v mnoha ohledech podobá a blíží tom euroamerickému (globalizace je sviňa), nicméně odlišností je tu pořád dostatek. V první řadě je to (překvapivě) - jazyk. Většina J-POPu má texty v japonštině, s občasným anglickým slovíčkem či větou (angličtina je v Japonsku velmi "in"). Semtam se vyskytne písnička s komplet anglickým textem, nicméně díky osobité výslovnosti Japonců to kolikrát ani nezaznamenáte :). V tomto ohledu máte jako posluchač několik možností, jak se s tím vypořádat. 1) naučit se plynně japonsky; 2) naučit se anglicky a text najít na webu přeložený do angličtiny; 3) text projet nějakým translátorem; 4) text ignorovat. Obecně lze doporučit možnosti 2) a 4), pro silné povahy pak 1).

Druhá, zdánlivě banální, přesto docela významná odlišnost je délka písní. Standardní euroamerický popový song mívá ve verzi pro rádia 3 minuty, plus mínus dvacet vteřin; videa mohou být s nějakou omáčkou na začátku a konci až čtyřminutová. Japonské písničky se pod čtyři minuty většinou nevejdou a pět minut není žádná výjimka. To s sebou nese pozitiva i negativa. Hlavní negativum je, že pro evropské komerční rádio je taková písnička nepoužitelná. Méně zajímavá písnička navíc posluchače snadno omrzí. Díky delší stopáži může být ale písnička pestřejší, nemusí se držet vzorce "sloka, refrén, sloka, refrén ad nauseam". Pro mě je delší stopáž spíše pozitivum, ale záleží na preferencích.

Řada japonských zpěvaček má zvláštní hlas, který nepřipraveného posluchače může docela překvapit. Někdy je to výrazně nosový tón, někdy i docela vysoké "kňourání". Pokud jste někdy viděli nějaký anime seriál nebo film v originále, asi tušíte, o čem píšu. Není to pravidlo, ale není to vzácné a pro někoho to může být těžko snesitelné. Já jsem po počáteční mírné nechuti začal tyhle specifické hlasy mít docela rád.

Videoklipy, kterých na YouTube najdete stovky, bývají většinou hodně výrazné, barevné, často kýčovité, dá-li se to o videoklipu říct. Zásadní rozdíl oproti západní produkci je mnohem menší sexuální explicita. Pokud slintáte blahem nad Miley Cyrus poletující na demoliční kouli nebo obdivujete mrštné pozadí Nikki Minai, tak vás japonské klipy asi dvakrát neuspokojí. Holky bývají oblečenější (někdy oblečení vypadá dost zvláštně), přehnaně vyzývavé pózy a obličeje budete hledat těžko. Za mě - jen dobře. Pokud jde o kluky/muže, někdy jsou poněkud androgynní ve výrazu i oblékání; jejich (ne)atraktivitu nejsem schopen dost dobře posoudit :).

© 2016 Václav Benedikt
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky